.


Svatá Anežka Česká

Narodila se v roce 1211 králi Přemyslu Otakarovi I.
a Konstancii Uherské. Byla nejmladší a nejmilejší dcerou českého panovníka. Jako dítě byla Anežka mírná, pokojná a šťastná. Od útlého dětství se jí dostávalo prvotřídního vychování a vzdělání nejdříve u cisterciaček ve slezské Trzebnici, pak u premon-strátek v Doksanech a později u vévodského dvora ve Vídni.
 
Přemysl zasnoubil mladičkou Anežku synu císaře Fridricha II. Jindřichovi. V jejích zásnubách se jevila všechna vzrůstající moc české koruny. Otec také viděl ve svých dcerách nevěsty, které měly rozmno-žovat bohatství a slávu. Po tomto zasnoubení byla Anežka sedm let na dvoře rakouského vévody Leopolda Babenberského. Měla se sžít s lidem, jehož vládkyní se měla sňatkem stát. Ale už v té době cítila povolání sloužit nejubožejším, hladovým, ne-mocným a jinak strádajícím. Chodila do hospitálu
u sv. Ducha. Její duší vládla láska, předobraz lásky Boží ! V každém ubožákovi viděla trpícího Krista, a proto ho s radostí a láskou objímala a starala se o něj. Na vévodském dvoře jí přezdívali „mniška“. Ale jaká mniška! Když ke dvoru přijel Anežčin snoubenec Jindřich, byl uchvácen její čistotou, radostností, krásou a urozeností. Jednoho dne vystrojili turnaj. Jindřich chtěl bojovat jen pro ni. Stále vítězil. Avšak najednou se na kolbišti objevil černý rytíř, který Jindřicha srazil a ten jej prosil o milost. U toho byla Anežka! Svědkyně jeho hanby! Už se nemůže stát jeho nevěstou... Zavrhl Jindřich tedy Anežku a ta se vrátila na český dvůr.
 
Rozhodla se zasvětit svůj život Bohu po vzoru sv. Františka a sv. Kláry. Odmítala všechny další nápadníky a nabídky k sňatku. Její bratr, král Václav I. jí daroval pozemky u řeky Vltavy, kde založila klášter. Se stavbou bylo započato r. 1231 a o tři roky později složila Anežka řeholní sliby. Hned na počátku byl při konventu založen špitál pro bratr-stvo, z něhož se později vyvinul nezávislý řeholní řád českých křižovníků s červenou hvězdou. V následu-jících letech vybudovala velký komplex klášterů Na Františku pro chudé klarisky a Menší bratry.
 
Anežka po celý svůj život sloužila potřebným a pomáhala bližním modlitbou i činem. Žila v ústraní, ale přesto měla značný vliv na věci veřejné a hlavně na schválení původní řehole podle sv. Kláry. Docho-valo se mnoho listů, které jí zaslali papežové a čtyři listy od sv. Kláry z Assisi.
 
Zemřela 2. března 1282 a byla pochována v kapli Blahoslavené Panny Marie v Praze na Františku. Již za svého života byla považována za světici a úcta k ní se v Čechách uchovala po dlouhá staletí, až konečně byla v roce 1874 prohlášena za blahoslave-nou. Svatořečil ji Jan Pavel II. 12. listopadu 1989.
Sv. Anežka je zobrazována nejčastěji s těmito atributy: řeholní šat, knížecí koruna, maketa kostela v rukou, lilie, andílek a beránek.

Sv. Hedvika 
mát svátek 16. října. Narodila se v Bavorsku roku 1174 jako dcera vévody Bertolda IV. z Dessen-Andechsu. Provdala se za vratislavského knížete Jindřicha I. Bradatého, s nímž měla 7 dětí. Jen 3 děti se dožily dospělosti.
 
Hedvika proslula dobročinností, pro kterou měl pochopení i její manžel. Prvním významným podnikem bylo založení kláštera cisteriaček v Třebnici roku 1202. Tento klášter se stal střediskem kultury a vzdělanosti Slezska. Vzdělání a výchovu v tomto klášteře obdržela dokonce i řada dcer okolních panovníků. Do kláštera v roce 1212 vstoupila i Hedvičina dcera Gertruda, která se v něm stala abatyší.
 
Samotná Hedvika se do třebnického kláštera uchýlila nakonec také, a to v roce 1238, po smrti svého manžela. Žila zde, aniž by složila řeholní sliby a věnovala se nadále dobročinnosti. Své bohatství věnovala pro zmírnění chudoby a utrpení bližních. Zde nakonec v roce 1243 zemřela. Již krátce po smrti začala být uctívána jako světice. Svatořečena byla roku 1267.
 
Zobrazována bývá většinou v dlouhém šatě a plášti, s vévodskou korunou na hlavě. Jejím zvláštním atributem je pár bot (někdy vysokých z jemné kůže, na pohled připomínajících punčochy, které má přehozeny přes ruku), protože chodila bosa, ale boty nosila vždy s sebou, aby je mohla hned obout, kdyby to vyžadoval dobrý mrav. Dalším znakem jejího určení je soška P. Marie, kterou prý stále nosila u sebe a skoro vždycky model kostela. V litaniích ke sv. patronům naší vlasti prosíme, abychom na přímluvu sv. Hedviky se uchránili rodinných nesvárů. Tyto atributy jsou patrné i našem okně: světice je bosa, boty přes levou ruku, vévodská koruna u pravé nohy, model kostela v pravé ruce.

Donátoři

Joachim, kardinál Meisner, p. Maxmilian Jarosch, emeritní farář v Uničově.

 

TOPlist