ÚVOD
Při mapování zajímavé historie našeho kostela se setkáváme víceméně s věcmi, které vnímáme svým zrakem a sluchem. Platí to i těch, které není vidět, ale je slyšet náramně, alespoň bylo. Zvony, jak jistě víte, by měly vyzvánět pravidelně ke cti a slávě Boží. U nás sporadicky jsme slyšeli dlouhá léta torza zvonů díky soukromé aktivitě mladých lidí jedné farní rodiny. Pro zvoníka je to činnost tělesně namáhavá, nepohodlná, u nás navíc nehygienická a nebezpečná, neboť na zajištění pohodlí a bezpečí zvoníků se při generální opravě našeho kostela už nedostalo prostředků ani energie. Dnes už také nemůžeme počítat, aby někdo ke cti a slávě Boží šlapal schody a pak ke cti a slávě Boží tahal za provaz. Je možná "pohodlnější" zajistit zvony elektrickým zvoněním a starost o včasné zvonění přenechat elektronice. Existuje však hodně varovných případů, kdy při necitlivém nasazení motoru, který s neúprosnou a hrubou pravidelností vytlouká zvonovinu, způsobil prasknutí třeba i vzácného historického zvonu, který věřící svolával po staletí.
 

HISTORIE DÁVNÁ
Lotrinští zvonaři, činní zejména v 17. století po celé střední Evropě, prosluli svými kvalitními a obvykle i mimořádně bohatě plasticky zdobenými zvony. Po prvních vlnách putujících řemeslníků, kteří se každoročně vraceli do svých domovů, se od druhé třetiny 17. století někteří z nich začali na nových teritoriích usazovat natrvalo. Snadné pronikání jim usnadnila poválečná obnova Evropy, zdecimované třicetiletou válkou.
K publikovaným dílům lotrinských zvonařů na severní Moravě a ve Slezsku je možné připojit tři další zvony zjištěné na tomto území. Ještě bohatší a početnější je soubor dochovaných lotrinských zvonů v jižních částech Moravy, ležících blíže dílenským centrům putujících zvonařů. Ve druhé polovině 17. století se lotrinské vlivy výrazně projevily i v dílech domácích ranně barokních zvonařů, činných ve všech hlavních zemských centrech, v Olomouci, Brně i Opave. V Olomouci poznamenaly tvorbu Jiřího Zwergera a jeho pokračovatele Pavla Reimera, v Brně Zwergerova tovaryše Jakuba Davida Streckfuse a jeho syna Pavla, v Opavě Manse Knaufa. Ze širokého spektra lotrinských vlivů čerpali také další zvonaři, na severní Moravě například uničovský David Lehnert, později činný ve Znojmě.
Z ranně barokních lotrinských zvonařů měl pro severní Moravu a Slezsko rozhodující význam Stephan Mollot. Pocházel z Damblain ze zvonařského rodu, s blízkými vztahy k dalším ve městě působícím dílnám. Na Moravu putoval už jeho otec Nicolaus Mollot, nedochovaným zvonem doložený v roce 1633 ve Šternberku. Zemřel v roce 1651. Šternberský zvon pukl v roce 1901 a byl o rok později přelit Petrem Hilzerem z Vídeňského Nového Města. Rekvizicím unikl zvon v Moravském Krumlově, Mollotem ulitý za spolupráce Adriana z Vogéz v roce 1636.
Stepha Mollot se mimo české země uplatnil v jižním Wurtembersku a Rakousku. V Rakousku ulil zvon pro Ramsen (1644) a dva další pro Waidhofen (1649). Po skončení třicetileté války se trvaleji usadil na Moravě. Jeho prvním stálým působištěm byla Mohelnice, kde se v roce 1651 oženil. Téhož roku ulil pro město 5 zvonů, náhradou za zvony roztavené při požáru farního kostela z předchozího roku. Velký o hmotnosti 50 centýřů, ulitý ze zbylé zvonoviny, patřil městu, střední o hmotnosti 20 a malý o hmotnosti 15 centýřů farnímu kostelu. Všechny tři zvony, i s oběma hodinovými cimbály, byly roztaveny za dalšího požáru v roce 1841.
Nápis na velkém zvonu ve volném překladu zněl: "Roku 1651, v prvním roce po uzavřeném, podepsaném a skutečně dosaženém míru, smluveném mezi římským císařem Ferdinandem III. a švédskou korunou, spojenou s Francií byl jsem znovu ulit z kovu, zbylého z předchozích zvonů, po tom, co zhoubné plameny 17. června 1642 zničily toto město. Ke cti Nanebevzaté Panny a Matky Boží Marie posvětil mě olomoucký biskup rakouský arcivévoda Vilém".
Požár v roce 1642 způsobili Švédové, kteří 17. června 1642 oblehli město. V průběhu vyjednávání zapálili pro výstrahu prostřední mlýn pod kostelem a několik různých domů na předměstí. Prudký vítr dovršil brzy dílo zkázy, celé město se rychle ocitlo v plamenech. Podle dobové relace z 11. července 1643 shořelo celé vnitřní město s kostelem, děkanstvím, kaplankou, školou, chudobincem, radnicí, obecním mlýnem, obydlím varhaníka i baštami, mnoho set měřic obilí, kolem 300 koní a velké množství hovězího dobytka. Na předměstí byl ohněm zničen kostel sv. Stanislava i se zvony.


Z počátků Mollotova pobytu na Moravě se dochovaly dva zvony, zhotovené v roce 1650, nákladem opata premonstrátské kanonie na Hradisku Valentina Schinala, pro patronátní kostel ve Stěpánově. Opatovu osmihrannou pečeť zvonař užil k plastické výzdobě jednoho z nich. Ve stejném roce opal Mollotovi svěřil také ulití 12 centýřového zvonu pro Březovice. Podle rekvizičního průzkumu Jana Nevěřila na něm byl následující nápis: R(EVERENDI)SS.(IMVS) D.(OMINVS) FRIDERICVS VALENT:(INVS) SCHINAL ABBAS GRADICENSIS POST BELLVM SVECIVVM IN HONOR.[EM] MAGN[A]E DOMINAE COELOS A[S]SVMPTAE FIERI FECIT AC BENEDIXIT 16501 "Ke cti Panně Marii Nanebevzaté nechal po Švedské válce zhotovit a roku 1650 posvětit hradišťský opat veleddstojný pan Bedřich Valentin Schinal".
 
Z roku 1650 pocházely čtyři zvony v Uničově, pořízené náhradou za zvony zničené ohněm v roce 1643. Zanikly v důsledku dalšího požáru kostela v roce 1789. Hmotnost velkého zvonu činila 40 centnýřů, středního 24 centnýřů, malého 10 centnýřů 14 liber a nejmenšího I centnýř 2 libry. Nápisy na velkém zvonu podle pramene zněly: PIETATI ET POSTERITATI HOC TIBI O REX GLORIAE S.(ENATVS) P.(OPVLVS)Q.(VE). VNICZOVIENSIS IN NOVAE PACIS AVSPICIVM FIDELITEP ET AETERNVM DEFERT MONUMENTVM D.(EO) O.(PTIMTO) M.(AXIMO) HONORIQUE DIVORVM ANDRAE ET WENCESLAI IN NOMINE TVO SPEREFMVS INSVRGENTES IN NOBIS - POSTERITAS HOC SCIRE TE VOLVI ET QVISQVIS HAEC LEGES QVOD CAMPANAE HA(E)C CVM IGNE ET BELLO LAPSAE ATTRITAEQUE PVLSANT AEDEM IN MELIORES PVLCHRIORESQVE FORMAS VT VIDES INDVSTRIA ET LABORS MAXIMO REDDACTAE INNOVATAEQVE FVERVNT A.(NNO) M.D.C.L. CALENDAS NOVEMBRIS. STEPHANNVS MOLATH LOTHARINGVS HOC OPUS FECI  A(NN)O 1650
"Na počest nového míru a na věčnou památku ze zbožnosti a pro budoucí pokolení oddaně věnuje toto dílo Tobě ó králi slávy rada a lid města Uničova. Nejlepšímu a největšímu Bohu a ke cti svatých Ondřeje a Václava; v Tvém městě Bože doufáme ve Vaše přímluvy. Chceme, aby to věděla i budoucí pokolení a kdokoliv bys toto četl, že tyto zvony, třebaže se za války při požáru zřítily a rozbily, znovu odbíjejí v chrámu, jak můžeš vidět, v lepší a  krásnější podobě; S velkou pílí úsilím opravené a obnovené 1. listopadu 1650. Štěpán Mollot z Lotrinska zhotovil v roce 1650".
Podle údajů pamětníka o1omouckého minoritského kvardiána Zaczkovice vyhořela v roce 1643 větší polovina města. Požár prý vypukl 2. června 1643 o. 11. hodině v noci v domě vdovy Anny Pýchalky a zuřil po celý následující den. Pamětní kniha uničovské fary uvádí, že i s předměstím padlo za oběť plamenům 357 domů. Ačkoliv bylo bezvětří, shořel krov farního kostela, obě jeho věže a fara. Jedna z věží nebyla obnovena ještě v roce 1743. Vina byla přičtena švédským vojskům, kouřícím tabák. Oheň ale spíše založilo obléhající císařské vojsko, podporující tím svůj útok. Švédská posádka výpad i přes plameny odrazila a město, strategicky významný opěrný bod, si ponechala v držení.

V roce 1652 Mollot odléval dva zvony v Litovli. K přelévání velkého litovelské zvonu Zuzana se dochoval zajímavý zápis v radním protokolu, pořízeném knížecím rychtářem Jindřichem Minnichem, mistrem filosofie a kandidátem obojího práva. Dne 23. dubna byl starý opotřebovaný zvon na věži rozbit a po kusech snesen dolů. Vážil 26 centnýřů a 32 liber. K němu přidala městská rada ještě puklý zvon z klášterního kostela sv. Ducha o hmotnosti 2 centnýře 7 liber. Měšťané věnovali další 1 centýř a 7 liber mědi, mosazi a cínu. Na pustém spáleništi proti domu Ambrože Millera byla postavena kovolitecká pec.
Pro první vytvořenou formu nebylo dost roztaveného kovu. Nezdařilo se ani druhé lití 15. května a také třetí odlévání 29. května, kdy už byla forma zhotovena na zvonařův náklad. Pánev s roztavenou zvonovinou se převrhla a žhavý kov začal stříkat. V hrůze prchající diváci i kovolitci naštěstí vyvázli bez úhony. Zvonař nehodu omlouval místní příliš vlhkou hlínou. Pec byla proto stržena a nákladem farnosti postavena až u nasobůrské cihelny. Tam se zvon 19. června konečně podařilo bez závad odlít. Za tři dny byl na velkých dřevěných saních dopraven do města, 26. června na farním dvoře zvážen a následující den vytažen na věž. Příštího dne se jím poprvé zvonilo. Zjištěná hmotnost zvonu byla 24 centnýřů a 31 liber. Za každý centýř zvonař obdrže1 72 zlatých.
 
z časopisu Slezského zemského muzea 2006
Jan Ledický  - Leoš Mlčák "Dodatky k dílu lotrinských zvonařů Stephana Mollota a Jana Pricqueye na severní Moravě a ve Slezsku.


HISTORIE NEDÁVNÁ
Zvonice v našem kostele je postavená z trámů kvalitního, tvrdého, dubového dřeva, je kupodivu ve velmi dobrém stavu. Trámy zvonice i plochy žaluzií oken, jsou, jak jinak, zhusta pokryty (mimo trusu holubů) různými rytinami od zvoníků nebo návštěvníků zvonice. Nejstarší, který byl objeven, nese datum 1790, což je jistě podivuhodné. Výtvarně nejpěknější zanechal Josef Schula r. 1835. Původně zde byly osazeny tři zvony. Byly však zabaveny na vojenské účely I. sv. války, zvonovina je totiž velmi hutný, kvalitní kov. Září 1916 bylo pro farní kostel v Uničově smutné. Zvony z uničovských věží byly sundány a zabaveny: z klášterního kostela, ze hřbitovní kaple a z farního kostela – zde zvony byly pravou ozdobou a pýchou uničovských.
 

V týdnu od 8. do 12. září 1916 byly odvezeny k roztavení uničovké zvony. Jako první byl demontován zvon ze hřbitovní kaple – šlo o umíráček o průměru 57 centimetrů a výšce 43 centimetrů, vážící 101 kilogramů; opatřen byl nápisem IN HONOREM S. CAROLI B.(ORROMAEI) 1886“ a vyrobil jej Petr Hilzer z Vídeňského Nového Města. Zavěšen byl v roce, kdy byla také postavena kaple; tu nechala na památku svého zesnulého syna Karla postavit rodina xxxx. Ze dvou klášterních zvonů byl odstraněn mešní – měl průměr 40 centimetrů, výšku 33 centimetrů a vážil 35 kilo. Byl na něm vyobrazen sv. Josef s Jezulátkem a nápis IN HONOREM S. CRUCEM ET S. JOSEPHI A WOLFGANGO STRAUB OLOMOUCENSI 1771 FUSA (Vytvořen k poctě sv. Kříže a sv. Josefa Olomoučanem Wolfgangem Straubem roku 1771). Odvezen byl i sotva pět let starý zvon Martha, který nechali v roce 1911 zhotovit manželé Millerovi na paměť své dcery. Měl průměr 141 centimetrů, výšku 110 centimetrů a váhu 1528 kilogramů. V horní části byl opatřen nápisem IN HONOREM SI JOANNIS NEP. ET SI URBANI PATRONI CIVITATIS ET SAE MARTHAE (K poctě sv. Jana Nepomuckého a sv. Urbana, patronů města, a dcery Marty), v dolní části pak nápisem DEM ANDENKEN IHRES EINZIGEN KINDES MARTHA, GEB. 19. 5. 1889, + 3. 2. 1911, GEWIDMET VON DEN ELTERN DR. EMIL UND THERESE MILLER (Na paměť našeho jediného dítěte Marty, narozené 19. 5. 1889, + 3. 2. 1911, věnováno rodiči Emilem a Teresou Millerovými); na plášti byl vyobrazena Matka Boží s děťátkem. Zhotoven byl v brněnské dílně Adolf Hiller – vdova a syn. Dalším odvezeným byl mariánský zvon – jeho průměr byl 164 centimetrů, výška 120 centimetrů a vážil 2 540 kilogramů. Byl ornamentálně vyzdoben a jeho ústředním motivem byla Pana Marie s dítětem v náručí. Doplněn byl nápisem S. MARIA, ORA PRO NOBIS! SALVATOR MUNDI, SALVA NOS (Spasiteli světa, spas nás!). Tento zvon byl vyroben roku 1783 jako náhradní za zničeného předchůdce, který padl za oběť požáru 7. dubna 1779. Odlil jej olomoucký Wolfgang Straub – tuto skutečnost zaznamenal i na zvonu nápisem OPUS HOC ANNO DOMINI 1779 DIE 7. AUGUSTI ENORMI INCENDIO CONFLATUM DENUO CONFECIT WOLFGANGUS STRAUB, CAMPANARIUS ET CIVIS OLOMOUCENSIS 1783.

Odvezení zvonů bylo pro Uničovany traumatizujícím zážitkem, k čemuž jistě přispíval i barbarský způsob demontáže – ta se prováděla odstřelováním. Lidé tak se slzami v očích přihlíželi nakládání rozbitých částí instrumentů, které po léta či desetiletí provázely jejich život.

V roce 1920 po více jak dvouletém čekání, psaní, dopisování, došly z Karpfenberku dva ocelové zvony. První (je zde dodnes) z nich váží 510 kg a má průměr 1 metr, je označen jako „válečný zvon 1918“, má tón „E“. Na zvonu je nápis: KRIEGSGLOCKEN ANGEFERTIGE...(pokračování nečitelné kvůli znečištění). Druhý váží 50 kg a má průměr 45 cm, byl určen pro klášterní kostel. 
Další zvon v roce 1920, určený původně pro hřbitovní kostel, byl sice posvěcen, nemohl však být  však do věže hřbitovní kaple pověšen, protože mezi farním úřadem a obecním zastupitelstvem trval spor o kompetenci. Obecní zastupitelstvo si osobovalo právo na jeho volné použití také pro jinověrce a nevěrce, kterým katolická církev právo církevního pohřbu odpírá. Tak byl tento zvon vyzvednut na věž městského farního kostela jako umíráček. Byl v dílně Hiller v Brně vyroben z náhradního kovu. Váží 107 kg. Je laděn na tón „C“. Nápis hlásá: „Na místo odebraných zvonů ve světové válce zhotoven v roce 1919. Já vás, spáči, poroučím Božímu milosrdenství.“ Je zasvěcen sv. Karlu Boromejskému a je na něm jeho obraz.
 
V červnu 1922 na svátek sv. Petra a Pavla byl posvěcen druhý ocelový zvon. Tento zvon je zasvěcen sv. Urbanu jako patronu města a nese nápis: ST. URBANE, PATRONE URBIS, ORA PRO NOBIS („Sv. Urbane, patrone města, oroduj za nás) 1922.“ Má průměr 1370 cm a váží 1375 kg. Kladivo váží 160 kg. Je naladěn na notu „G“. (Je zde dodnes).

V prosinci 1923 posvětil místní farář zvon. Nový posvěcený zvon je z ocele, dodán firmou Röhler a comp. z Karpfenberku ve Štýrsku. Váží 130 kg, průměr 75 cm, nápis „Pax aeterna 1923“. má tón „E“. I když by objednán v roce 1919, kvůli Čechům bylo více než rok odepřeno dovozní povolení. Nepomohla žádná intervence poslance a ještě olomouckého arcibiskupa Dr. Stojana. Tak ležel zvon více než tři roky připraven k odeslání v dílně.  Na tento zvon se váže další historka: tento zvon byl určen opět jako hřbitovní,  avšak nemohl být k tomu účelu použit, protože byl příliš velký a těžký, na věžičku hřbitovního kostela nevhodný. Byl proto vytažen na věž farního kostela a zavěšen místo umíráčka. Původní umíráček, určený pro hřbitovní kapli, z r. 1920, byl sundán a na hřbitově zavěšen.

Třetí, největší zvon, ve zvonici chybí, podle oděrek od pohybu zvonu na bočních trámech mohl mít průměr 180 cm, výšku 160 cm. Asi to byl zvon-obr. Pokud se rozezvučely všechny tři původní zvony, musel to být pořádný rachot. (Podobně, jak píše prof. Antonín Schindler v knize o Olomouci: „když v poledne spustil zvon Marie u sv. Mořice, hostům v nedaleké restauraci nadskakovaly vidličky na talíři, taková to byla krása“).
 
Náhradní lití ze železa bylo tehdy běžné, železo bylo mnohem levnější, než zvonovina, ale svůj účel i tyto zvony plní, i když akustické vlastnosti železa jsou mnohem horší (podobně jako housle vyrobené z překližky mají jiný zvuk, než vyrobené z akustického stoletého dřeva...). V osazování zvonů do věží kostelů existují ale i technické rarity poplatné dnešní době, kdy zvuk i celé soustavy zvonů obstarává digitální záznam a zvuk je přenášen reproduktory. Je možno si dokonce k této výbavě přiobjednat i atrapy zvonů ze dřeva nebo plastu, které pro potěchu oka rozhoupává motorek. Zvuk zvonů je však tak kvalitní, že valná vetšina posluchačů nemá šanci sluchem zvuk rozpoznat od originálu. V nedávné historii ze špičaté střechy kostela sousední farnosti do ulic zely 4 pouliční reproduktory ve tvaru kulatých střešních okének, ze kterých se linul po dlouhá léta zvuk zvonů svatovítské katedrály zaznemenán na smyčku magnetofonové pásky, což ovšem bylo technicky značně primitivní.
   
 
 
  Umíráček Urban Válečný Schulova trámořezba

 

 

ZVONY PO OPRAVĚ

V úterý 10.6.2008 dopoledne se nad Uničovem, k velkému údivu občanů, po akustických zkouškách a po vyvážení mechanizmů pohonů zvonů, rozezněly poprvé po desetiletích opravené zvony naplno ve své mohutnosti. Dodavatelská firma Elektrozvon, se kterou naše farnost uzavřela smlouvu na opravu a elektrifikaci zvonů, dokončila zdárně své dílo. Zvony jsou vyčištěny, mají nové závěsy, srdce i ložiska. Jejich pohonné motory jsou řízené důmyslným elektronickým zařízením.  Zvonění lze nyní spouštět kdykoliv ručně, lze také nastavit automatický režim zvonění kteréhokoliv ze tří zvonů a jejich kombinaci podle nastaveného časového programu. Časový program řídí speciální spínací hodiny, které jsou udržovány v přesném čase radiovým signálem, automaticky se přepínají na letní/zimní čas. Lze říci, že časové spouštění zvonění je natolik přesné, že si podle něj je možno nastavit i náramkové hodinky. Nyní jsou ve zvonici věže funkční tři ocelové zvony: nejmenší – „umíráček“ (o průměru 75 cm, váze 130 kg, tón E, ulitý v Karpfenbergu ve Štýrsku, nese nápis „Pax aeterna“), střední – „válečný“ (o průměru 100 cm, váze 510 kg, tón E, ulitý 1920 v Karpfenbergu, nese nápis „Kriegsglocken“) a největší – „Urban“ (o průměru 1400 cm, váze 1375 kg, ulitý 1922, tón G, nese nápis „Sv. Urbane patrone orbis ora pro nobis“).

Ve zvonici je však stále volné poslední místo pro největší zvon, jaký kdysi před první sv. válkou byl. Je to ale výzva do budoucnosti, náklad pro pořízení takto velkého nového zvonu by byl značný. Zvonění z věže kostela nás bude tedy v našem městě konečně provázet pravidelně každý den, a to prozatím takto:

  - v poledne ve 12:00 h – na střední zvon
  - každou neděli ráno v 8:15 h před začátkem mše – na střední+velký zvon,
  - při církevním pohřbu – na nejmenší ze zvonů;
 
             
                              Umíráček                                     Urban                             Válečný
Zvuková ukázka
Nahrávky byly pořízeny přenosným digitálním recordérem Tascam DR-100
 
  ze zvonice 50 m od kostela
Umíráček mp3 [1657 KB]  
Válečný mp3 [3020 KB]  
Urban mp3 [2862 KB]  
Souzvuk Válečný + Urban mp3 [3761 KB] mp3 [5087 KB]
Fiktivní souzvuk Válečný + Urban + ?   mp3 [4135 KB]
 
                          Fiktivní souzvuk byl vytvořen přidáním kopie tónu zvonu Urban digitálně naladěného
                          o několik tónu dolů pro představu, jak by to vypadalo při doplění chybějícího zvonu.
 

 

POSLEDNÍ ZVONĚNÍ
(článek z farního časopisu 2008)
    Tento název v nás spíše vzbuzuje představu konce školního roku a hloučky „rozpustilých" středoškolských studentů, kteří od časného rána v nejrůznějších převlecích obtěžují kolemjdoucí občany hlučným zvoněním a chřestěním, a žadoní o finanční příspěvek na jejich večerní mejdan. Vloni, vzpomínám si, mne ráno během poklidné chůze do zaměstnání značně vylekal jakýsi kostlivec, strčil přede mne klobouk, jestli bych jako něčím „přispěl“. V kapse jsem vsak měl jen žvýkačku, kterou jsem mu do klobouku vhodil. Nevím však, jak se dotyčný tvářil pod maskou smrtky, ale ze žvýkačky si zřejmě mnoho nepovyrazil.
    Ale vraťme se zpět. Jak jistě víte i z ohlášek, na několika posledních schůzkách pastorační a ekonomické rady farnosti byl pojat nápad na opětovné obnovení zvonění našimi kostelními zvony. Připomínám příspěvek o zvonech v našem farním časopise; ve zvonici jsou zavěšeny celkem tři zvony, které byly ulity z oceli, jako náhrada za zvony zabavené na válečné účely 1. světové války. Možná i víte, že občasně zastávala zvonění parta mladých lidí, kupodivu nevěrců. Většinou se chlapci hlásili přede hlavními svátky a dobrovolně a ochotně na věži tahali za torza provazů. A že to je dřina, to si jistě dovedete představit. Za dlouholeté a ochotné zvonění jim patří velký dík! A právě z důvodu pravidelného zvonění, ale i z důvodu zvonění např. při pohřbech na nejmenší ze zvonů, bylo rozhodnuto, že tyto naše zvony budou opraveny a vybaveny motorovými pohony. Na konzultaci a na odbornou prohlídku byla pozvána olomoucká firma Elektrozvon, která naši farnosti předložila předběžnou nabídku. Také jsme oslovili o cenovou nabídku úklidovou firmu, která by před montáží zařízení provedla celkový úklid věže od trusu holubů, ale i od jiných „nepořádků“. Úklid a vyčištění věže však budeme muset odsunout z důvodu nedostatku finančních prostředků. Na zvonech je nutno zrekonstruovat pohyblivé části závěsů, vyměnit ložiska, u dvou zvonu vyměnit srdce, zvony vyčistit, nakonzervovat. Nejmenší, ,umíráček", bude přemístěn o patro níže přímo do zvonice, aby byl lépe slyšet. Zvonění bude možno nastavit na automatické, podle časového programu, ale bude také možno ručně spustit zvoněni kteréhokoliv zvonu nebo i celé soupravy.
    Kupodivu, obnově zvonění na zvony v našich kostelech v poslední době se docela daří. Byli jsme svědky nedávného zavěšení nových zvonů a jejich elektrifikaci v poutním kostele na sv. Kopečku, postupného doplňován nových zvonů v kostele sv. Michala v Olomouci, nedávno v Praze v Týnském chrámu, a jinde. V našem nejbližším okolí máme již možnost pravidelně slyšet hlas zvonu z věže kostela v Nové Hradečné, v Želechovicích, v Renotech, v Dlouhé Loučce, v Pasece, v Litovli. Všude je zvonění zajištěno elektrickým pohonem. Nejsem sice vůbec zastáncem elektrického pohonu zvonů, stává se někdy, že vzácné gotické a barokní zvony prasknou od úporného a necitlivého vytloukání elektrickým pohonem, ale vzhledem k naší situaci, kdy není ve věži vůbec bezpečno a s přihlédnutím k materiálu stávajících zvonů, je elektrifikace zvonů obhajitelné.
    Has zvonu ke kostelu neodmyslitelně patří. Provází nás svým hlasem celý život, v událostech radostných, významných a slavnostních, ale i na té poslední cestě. Během cesty do kostela nás vyzývají ke společné modlitbě na mši. Ubylo těch, kteří ke cti a slávě Boží statečně šlapali schody do věže a ke cti a slávě Boží tahali urputně za provazy. Někde zvony umlkly nadobro, protože oddaní zvoníci odešli. Jinde však zvonické spolky fungují dále a je to jedině dobře (Zábřeh n/M).
    Proto jsem vděčen, že o letošních Velikonocích společně s mým synem jsme mohli, ač nepohodlně a namáhavě, radostné Zmrtvýchvstání vlastníma rukama zvěstovat všem. Během statečného tahání za provazy, kdy jsme sotva popadali dech, jsem si uvědomil, že to možná bylo poslední zvonění - naposledy, kdy někdo vyšel schody naší věže a svýma rukama tahal za provaz jak o život.  (jako)
 

POLEDNÍ ANDĚL PÁNĚ
Slyšíte zvon, jak krásně zní? Je poledne. Neohlašuje jen čas 12:00, ale zve nás k modlitbě „Anděl Páně“, jde totiž o připomínku něčeho mnohem důležitějšího. Polední „Angelus“ připomíná největší událost v dějinách lidstva, událost Zvěstování a Vtělení, okamžik, ve kterém skončila éra nevykoupeného lidství a začala éra vykoupení, okamžik, kdy se začal naplňovat Boží plán spásy. Lukáš 1,26-38 referuje, že byl k Milostiplné Panně Marii poslán od Boha archanděl Gabriel s prosbou o Boží mateřství. Bůh ponechává rozhodnutí na člověku. Dějiny se zastavily, nebe ztichlo. A Maria říká své „Fiat“, „Staň se“ ke vtělení Božího Slova. Bůh na sebe bere lidskou přirozenost. Začíná doba spásy. Proto ty zvony. Proto ta modlitba, která připomíná, co se událo. Proto to pokleknutí nebo úklona u tajemství vtělení „A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“
 
 
VZNIK A HISTORIE MODLITBY ANDĚL PÁNĚ
Mezi lidmi se traduje, že svatý František z Assisi, když pobýval na misiích mezi muslimy, byl okouzlen jejich společným klaněním v určitou hodinu. Proto po svém návratu chtěl zavést tuto praktiku i v křesťanské církvi… Tuto domněnku se nepodařilo sice potvrdit, ani vyvrátit, ale podle následujících volně zpracovaných informací je jisté, že modlitba Anděl Páně, má svůj počátek někdy v období středověku. Její současná podoba je pak výsledkem staletého vývoje.

Představený řádu františkánů svatý Bonaventura v roce 1269 nařídil, aby se v každém řádovém kostele večer zvonilo a bratři se přitom modlili jeden „Zdrávas“. Modlitba „Zdrávas Maria“ neboli „Pozdravení Andělské“, jak je tato modlitba také označovaná dnes, byla známa mnohem dříve. Na počátku 13. století jsou zmínky biskupů, že „Zdrávas Maria“ se samovolně dostala do povědomí jejich farníků, stejně jako „Vyznání víry“ nebo „Otče náš“. Ze stejného století se nám také dochovaly zvony honosící se nápisem „Ave Maria“. Jeden německý zvon datovaný 1234 nesl na sobě přímo celý úryvek modlitby: „Ave Maria, gratia plena, Dominus tecum.“ Mnoho zvonů z tehdejší Anglie bylo zasvěceno též sv. Gabrielovi - právě tomu andělovi, jenž byl poslán zvěstovat Marii její svaté početí. Vyjadřovali to výrazy jako „Nosím jméno Gabriela seslaného z Nebe,“ nebo „Posel Gabriel nese radostné poselství svaté Marii.“

Ve 14. století už bylo toto večerní uctívání rozšířeno po celé křesťanské Evropě. Zdravení Boží Rodičky při západu slunce vycházelo z tradiční víry, že její zvěstování (navštívení andělem) se odehrálo právě v podvečer. Prostým lidem, z nichž většina neuměla číst, se zastavení v duchu této modlitby stalo oblíbenou alternativou ke složitým modlitebním textům řeholníků a rádi jej také předříkali povzbuzeni zvoněním pro modlitby mnichů. Teprve později byla vedle pravidelných večerních zvonění ustanovena na některých místech vyzvánění ranní, připomínající vzkříšení Krista. První zmínky o ranním zvonění jsou z italské Parmy. Tam v roce 1318 tehdejší biskup vyzýval všechny obyvatele, kteří vyzvánění uslyší, aby se třikrát pomodlil „Otče náš“ a „Zdrávas“ pro zachování míru. Nakonec byla zavedena i polední modlitba na počest Kristova umučení s vyzváněním nejprve jen v pátek - tak tomu bylo poprvé např. v Praze od roku 1386 a později v roce 1423 v dnešním německém městě Mainz.
Protože lidé byli zvyklí při modlitbě z úcty pokleknout, vžil se také název „klekání“, ale známe i jiná označení. Oblíbený nápis na německých zvonech z počátku 13. století zněl: „Ó Králi slávy, přijď s mírem.“ A právě v Německu, Nizozemí a v části Francie se večerní zvonění běžně označovalo jako „vyzvánění pro mír“, také zvony zde byly obvykle nazývány „mírovými“.

Trojitý úder do zvonu opakovaný třikrát za sebou měl být z počátku libovolný, přičemž mezi každou trojicí úderů byla ponechána pauza k odrecitování jednoho „Zdrávas Maria“, případně i „Otče náš“ a potom „Zdrávas“. Jeden dochovaný zvon z 15. století nesl latinský nápis: „Když zazvoním třikrát, třikrát uctivě pozdrav Matku Krista.“

Středověká verze „Zdrávas Maria“ sestávala pouze z biblických pozdravů anděla Gabriela a sv. Alžběty a byl to tedy ve své podstatě skutečně pozdrav nejsvětější Panny. Jméno „Ježíš“ se za pozdravy pozvolna přidávalo, aby se zdůraznil cíl modlitby. Poté z úcty a oddanosti věřících se začala přidávat prosba - přímluva o shovívavost pro hříšníky, zvláště v jejich hodině smrti. Z přelomu patnáctého a šestnáctého století máme už „Zdrávas“ zapsán v podobě, jak jej známe dnes. Tridentský koncil (1545 - 1563) pevně stanovil znění druhé části modlitby do dnešní podoby s prohlášením v tehdejším Katechismu katolické církve, že tato polovina modlitby vznikla rámcově ve společenství církve samovolně. Tři věty předcházející každý „Zdrávas“ se poprvé objevují v italském katechismu vydaném ve Venicii v roce 1560. Úplnou podobu modlitby Anděl Páně, tak jak je dnes všeobecně rozšířena, nelze vystopovat dříve než před rokem 1612.
 
 
MODLITBA ANDĚL PÁNĚ V SOUČASNOSTI
Zdá se, že dnes věřící nejvíce dodržují polední zastavení. Kromě tohoto nejsou časy nikterak pevně stanovené. Zažité bývají podle místa ještě šestá nebo sedmá hodina ranní i večerní. Mnoho věřících praktikuje tuto modlitbu např. před jídlem nebo cestou do práce. V praxi se běžně v závěru přidávají další společenské modlitby, např. „Sláva Otci“ aj. Během doby velikonoční se obvykle namísto Anděl Páně zpívá či recituje „Raduj se, Královno nebeská“ (Regina coeli). Taková je praxe již od 17. století.
Zatímco vznik jednoduché modlitby byl podnícen negramotností věřícího lidu, dnes by se s humornou nadsázkou dalo říct, že modlitby v tištěné podobě máme většího množství, než věřících, kteří by se ji pravidelně modlili. Novodobé popularitě Anděl Páně se dostalo mimo jiné i díky pravidelným promluvám papeže Jana Pavla II. na Svatopeterském náměstí v Římě. Zvláštní místo a význam má pak tato modlitba v současných křesťanských médiích. Například v naší zemi je toho průkopníkem Rádio Proglas, z jehož éteru se vysílá polední modlitba živě již přes jedno desetiletí. Významem společenských předříkaných modliteb je společné projevení úcty k Stvořiteli. Lidé se stejným textem sjednocují, měli by se přitom navzájem vnímat, naslouchat si, respektovat jeden druhého a volně splynout v jeden hlas. Zastavení v určitou hodinu je potom nejen cvičení vůle, ale obzvláště v dnešní uspěchané době vytváří prostor pro uvědomění si důležitých hodnot v životě každého z nás. Je také povzbuzující, že v jeden okamžik se v myšlenkách sjednocují miliony lidí dobré vůle na celém světě - tedy alespoň jednoho časového pásma. Proto zmešká-li člověk Anděl Páně v poledne, může se o hodinu později teoreticky přidat například k věřícím v Londýně. Jako všude ale platí fakt, že Bůh je nadčasový a není modlitby, která by se k němu nedonesla, pokud vyvěrá z upřímného srdce.
 

 
  Zvon

  Slyšíš?
  Je ticho.
  Avšak najednou zazní něčí hlas.
  Slyšíš?
  Ráno, když začínáš nový den, chce být i on s tebou,
  v poledne, kdy chceš se občerstvit, ani tehdy neopouští tě,
  i večer, kdy zamýšlíš se nad uplynulým dnem,
  slyšíš jej? Je s tebou.
 
  On, jenž vznešeným svým hlasem do daleka hlásá svou oddanost,
  oddanost Pánu, který mu svěřil nevšední úkol:
  „Svolávej mé děti k modlitbě, tot‘ poslání tvé!“
 
  Nyní se ptám sebe sama i tebe:
  „Slyšíš ten zvon? Slyšíš jeho srdce bít?
  Tot‘ přece hlas milujícího Otce,
  jenž volá každé ze svých dětí nejen k modlitbě,
  nýbrž i do svého Domu ke společné hostině.
  Jakpak mu odpovíš?“

 

 

 

 

TOPlist